Dopis ze šuplíku pro mámu

Dopis ze šuplíku, který máma nakonec nikdy nečetla. Kolik takových leží nám dcerám v tajných krabičkách od bonboniéry? Nebo nám leží jenom v hlavě, to je nakonec jedno. Ale pořád marně hledáme příležitost to všechno své mámě říct. A chytit ji zase za ruku a ucítit, jak naše srdce tlučou v jednom rytmu…

Vzpomínám, jak jsi byla před Vánoci ve špitále, mami, bylo to zvláštní období.

Když jsem tě tu tenkrát našla schoulenou, strašně jsem se lekla. Musela to být šílená bolest, když tě donutila si lehnout a plakat. Protože ty si jinak nelehneš nikdy. A nikdy nefňukáš.

To já jsem cíťa, bulím tu dneska celý večer. Ještě že jsme tu sanitku tenkrát zavolaly včas.

Víš, když jsem tě pak viděla na JIPce po operaci, bylas tak křehká. Tak malinká najednou. Ta moje velká máma, která je vždycky trochu generál, se najednou propadala do peřiny a skoro nebyla vidět. A mně možná poprvé doopravdy došlo, že jednou tu nebudeš.

Koukalas na mě a říkala: „No jo, to víš, že to bude dobrý.“ A v očích jsi měla ticho. Ještě jsi neměla sílu. A tak jsem tě jenom držela za ruku a mlčely jsme.

A teď jsi v lázních a já tu sedím ve tvym bytě a myslím na tebe. Zalila jsem ti ty kytky. A není tu nikdo, kdo by mi řekl: „Dej pozor, nepřelej to.“ To ticho mě trochu bolí, mami, je to divný, když tu nejsi. Ale víš, čeho jsem se lekla? Že si to bolavý ticho vlastně i užívám.

Bylo mi tě v tý nemocnici hrozně líto. A bála jsem se o tebe. Ale bylo příjemný, když jsi nic neříkala. Cítila jsem, jak jsi slabá. Ale najednou blízko.

Pořád spolu řešíme milion provozních věcí, hádáme se, že má zas Emča nudli, protože chodí bosa. Že se vzteká, když jí chceš něco zakázat. Myslíš si, že by měla dostat jednu na zadek. A zlobíš se, že jsme ti tu nadrobili. A já se pak rozčiluju, že nám věčně stojíš v zádech s hadrem v ruce. Vadí mi, jak nás komanduješ. A tebe štve, že pro tebe nemám uznání. Pořád mluvíme jedna přes druhou a nezavřem pusu. Ale nikdy už nejsme doopravdy spolu, všimla sis?

A když jsem tě ve špitále mohla chvíli jen tak držet za ruku a nemusela u toho poslouchat – najez se pořádně prosim tě – chtěla jsem, aby to neskončilo. To naše tichý spojení. A aby nás Emča někdy viděla takhle spolu.

Vzpomněla jsem si pak, jak jsem jako malá měla příušnice. V noci jsem nemohla spát a tys mě houpala na klíně. A i když mi bylo blbě, bylo to vlastně hezký, být u tebe. Ty bys to tenkrát nejradši odstonala za mě, když jsi viděla, jak mě to bolí, viď. Udělala bys pro mě první poslední.

Ale sotva mi otrnulo, nastoupila zase mamka-generál.
Bylo toho na tebe hodně, viď.
Ale víš, že jsem si někdy tajně přála být zase nemocná? Divný, co?

A teď jsi nemocná ty. Operaci máš za sebou a všechno je na dobrý cestě. Ještě ty lázně a pak už ti bude určitě fajn. Určitě se mi uzdravíš. Jsem hrozně ráda, žes tam nakonec jela.

Mami, ale to přece není možný, že my dvě spolu dokážeme být, až když jde skoro o život.

Jsi můj nejbližší člověk. A neumím ti neodseknout, když řekneš – ukliďte si to po sobě. A ty si nedokážeš odpustit mě pokaždý sprdnout, když Emča nemá čepici. Přitom myslím, že tě to bolí stejně jako mě. Když se pořád dohadujeme a nerozumíme si.

Chtěla bych ti toho tolik říct, až přijedeš z lázní. A být víc s tebou než proti tobě.
Mám tě moc ráda, mami.
A vůbec ti to neříkám.

***

Dopis ze šuplíku, který máma nakonec nikdy nečetla. Kolik takových leží nám dcerám v tajných krabičkách od bonboniéry? Nebo nám leží jenom v hlavě, to je nakonec jedno. Ale pořád marně hledáme příležitost to všechno své mámě říct. A chytit ji zase za ruku a ucítit, jak naše srdce tlučou v jednom rytmu.

Jenže už jsme velký holky. A taky už se nám narodily ty naše maličký holky a bijeme se za ně jako lvice. Nakonec i se svou mámou. Nebo s ní možná nejvíc, nepřijde vám? Bitkujeme se za svoji dcerku, aby se měla dobře na světě. A uniká nám, že ona se na nás celou dobu dívá, jak to s tou svojí mámou pytlíkujeme.

Tak pojďte, sebereme tentokrát všechnu odvahu a řekneme své milované mámě, co máme na srdci…

 

Ing. Martina Macháčková

Autorka projektu Bystré děti a Malování s básničkou, nadšená propagátorka rané stimulace, zábavného učení hrou malých dětí v raném věku, kontaktního rodičovství a respektující partnerské výchovy. Maminka dvou úžasných holčiček.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *