Co je to partnerství ve výchově dětí

Mnozí rodiče žijí v mylném přesvědčení, že ke svým dětem mají partnerský přístup. Jak je to u vás?

Co ono rovnocenné partnerství jako rodičovský přístup vlastně znamená?

Přijmi, co navrhuju já

• „Mně docvaklo, že když navrhnu několik možností, které vyhovují mně, a dám z nich vybrat, tak to sice vypadá jako partnerská dohoda, ale není tam vlastně žádný prostor pro nápady protistrany, a asi jsem dost často spokojená hlavně já.“ (sebereflexe účastnice kurzu)

Nakolik lze mluvit o rovnocenném partnerství, když partnerka navrhne několik možností, které vyhovují především jí, a dá z nich partnerovi vybrat, aniž by se zajímala o jeho názory?

Matka, která navrhuje několik možností a dává z nich dítěti vybrat… Na první pohled to vypadá jako rozumná rodičovská volba. Ale jak je to doopravdy?

Železná košile nápodoby

Jako děti se v rodině do značné míry učíme nápodobou. Přebíráme vzorce chování od svých rodičů, napodobujeme nejen jejich chování, ale i postoje, prožívání, hodnocení lidí a situací, způsob komunikace, strategie řešení problémů.

—–

Bereme si s sebou do dospělého života většinou jen málo z toho, co nám rodiče vysvětlují a vštěpují slovy, ale obvykle většinu z toho, co a jak sami dělají.

—-

Ale dokážeme dohlédnout všechny reálné dopady nápodoby? Často věnujeme velké úsilí tomu, abychom své dítě naučili něčemu pro nás velmi podstatnému, zatímco ho svým chováním učíme pravému opaku. To je poněkud smutný, ale velmi rozšířený výchovný paradox.

Učebnicovým příkladem může být zodpovědnost. Naučit dítě zodpovědnosti považuje velká část rodičů za zásadní. Vysvětlují proto dětem, jak je důležité plnit svoje povinnosti. Říkají jim opakovaně: Jsou to tvoje povinnosti. Mysli si na svoje úkoly. Starej se o svoje věci. Nezapomínej. Připrav si to. Hlídej si to. Je to tvoje věc. Přečti si každý den tři stránky. Už jsi dneska četla? A celý proces přebírání zodpovědnosti nepřetržitě monitorují, aniž si uvědomili, že neprobíhá.

Právě popsaným přístupem se totiž dítě ve skutečnosti učí následující:

• Máma/táta se o to stará, tak já nemusím.
• Někdo mi to vždycky připomene, někdo na to myslí za mě.
• Udělám to, až mi řekne.
• Kašlu na to, záleží mu/jí na tom víc než na mně.
• Udělám to, aby se nezlobil/a (můžu za jeho/její pocity).

Dítě partner, rodič partner

—–

Rovnocenné partnerství vychází z myšlenky, že dítě je náš partner, vždy a všude. Ale i rodič je za všech okolností partnerem, kterého je třeba respektovat.

—–

• „Křik a napětí doma se zcela minimalizovaly. Děti, ač hodně malé (2,5 roku a 10m), na nový přístup reagují úžasně.“ (účastnice kurzu)

Někteří rodiče, kteří potřebují s výchovou pomoci, říkají: „Takhle my to doma děláme. Jsem partner.“ A dodávají: „Ale stejně neposlouchá a musím občas zvýšit hlas.“ Když se ale podíváme na jejich výchovný styl zblízka, ukazuje se, co už bylo naznačeno – že se místo skutečného partnerství jedná o pseudopartnerství.

Jak tedy partnerský přístup nevypadá?

• Rodiče se stále snaží dítěti trpělivě vysvětlovat, proč se to či ono udělat musí/nesmí.
• Nemluví o svých potřebách a pocitech.
• Nabízejí jen možnosti, které znají předem, neptají se po jeho tvůrčích návrzích.
• Neříkají věci na rovinu a tak, jak jsou.
• Vědí nejlépe, co je potřeba, hledají jen způsob, jak získat dítě na svou stranu.

Při pseudopartnerství děti neposlouchají a my občas musíme zvýšit hlas.

Jak rozpoznat (pseudo)partnerství

Můžete si všímat následujících tří znaků:

Partnerství

• Rodič i dítě směřují ke společnému cíli, který si dopředu dohodli. Ze všech stran to probrali a teď jsou oba zajedno.
• Dělají se dohody výhra-výhra: Každý má na konci to, co chce a potřebuje. Nikdo se nemusí obětovat nikomu.
• Každý může kdykoliv říct, co právě prožívá a co potřebuje, ať je to cokoli. O všem se dá mluvit bez moralizování a soudů.

Pseudopartnerství

• Rodič směřuje k cíli, pro který se rozhodl on, dítěti ho oznámil a snaží se ho pro „společný“ cíl získat. Rodič je „zajedno“.
• Dělají se kompromisy: „Dneska máš ty, co chceš, zítra zase já,“ a nabízejí se úplatky: „Když tohle uděláš, dám ti tohle.“ Každý obětuje kousek z toho, co chce a potřebuje.
• Jsou věci, o kterých se moc nemluví, a věci, o kterých se „prostě nediskutuje“. Nedá se přece vždycky mluvit a domluvit o všem.

Umění inspirovat

Začít uplatňovat partnerský výchovný přístup je možné v každém věku dítěte. Nikdy není příliš brzy nebo pozdě na harmonický, láskyplný vztah, založený na rovnocenném partnerství. Pokud jste právě prohlédli vlastní pseudopartnerský model, anebo už delší čas přemýšlíte, že potřebujete změnit výchovné stereotypy, protože se vám s dětmi nedaří, nabízím vám jednu z možností, jak s partnerským přístupem začít:

1. Zamyslete se, co svoje děti učíte tím, co sami děláte. (Popište si to.)
2. A co byste je učit chtěli? (Pojmenujte to.) Chcete je učit zdvořilosti? Chcete je naučit, jak dotahovat vlastní nápady do konce? Vyberte si zatím jednu věc. Učí se z velké části nápodobou.
3. Promyslete, jak byste je mohli vlastním příkladem inspirovat tak, aby se od vás naučily to, co je naučit chcete. (Popište si zcela konkrétní způsoby, možnosti, činnosti.)
4. Přestaňte vysvětlovat a nekonečně o tom mluvit. Začněte to dělat.

Být dítěti partnerem znamená totiž mimo jiné namísto moralizování inspirovat vlastním životem.

Autor článku: Katka Králová, celý článek si můžete přečíst zde: https://psychologie.cz/vychova-nevychovou/