Vytoužené mateřství se mění na každodenní zápas

Pamatujete si, když bylo Vaše děťátko ještě v břiše? Ležela jste v posteli, pozorovala pupík, co se ti vlnil pod noční košilkou, a potichu šeptala…

Už abys tu s námi byla, píďalko.

Budeme se mít moc fajn. Slibuju.

Večer si budeme číst z Malého prince.

A ráno v pyžamu snídat palačinky.

Budu tě nosit v tom krásným pruhovaným šátku, co jsme dneska zkoušeli vázat. Byla to docela legrace.

A teď je tady. Vaše každodenní společná realita.
Možná není tak romantická, jak jste si tehdy představovala.
V pyžamu jste občas celé dopoledne, ale místo snídaně vyškrábete zbytek jogurtu a jdete plnit pračku. Šátek je složený ve skříni, to dítě v něm řve jako tur.

Večer chce pohádku, ale Vy jste utahaná jako kotě: „Už je pozdě, přečteme zítra, jo?“
Ale nedá se. Tak čtete. O malém princi a lišce.
„Sbohem…,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
Najednou Vám selže hlas, jste chvíli ticho a jen pevně tisknete tu malou ručičku.
„Máma, au?” prtě na Vás zvědavě kouká těma velkýma očima.
Máte ho tolik ráda. Ale když to chcete říct nahlas, nějak Vám ty slova ztuhnou v krku. Řeknete jen. „To nic, broučku. Už spinkej.“
A na chvíli zase cítíte tu něhu a radost, jako když jste svoje malé čekala. Nikam nezmizela. Hromadí se někde pod upatlaným pyžamem.
Kdyby tak šlo povolit pár knoflíčků a pustit ji ven, když máte zrovna pocit, že si to mateřství moc neužíváte.
Chcete s tím pomoct?

Jako Báře z příběhu.

„Zase celou noc nespala, mně už fakt hrábne,“ vyprávěla jsem kamarádce do telefonu. Když vtom ses znova vzbudila a plakala a já… je to šílený, já vim, ale měla jsem toho už plný zuby. Za celej den jsem si nestihla ani v klidu dojít na záchod.
Chtělas dítě? Tak funguj, nefňukej. Ty bezstarostný časy ti skončily.
Ale přece jsem si tě chtěla užívat, až se mi narodíš…